Washingtonský kartáginský mír se střetává s realitou

Překlad článku z The American Conservative z 29.Listopadu od Douglase Macgregora.

Douglas Macgregor je bývalým plukovníkem americké armády a vládním úředníkem ve výslužbě, spolupracovníkem The American Conservative, bývalým poradcem ministra obrany v Trumpově vládě, vyznamenaným válečným veteránem (Válka v Zálivu, Kosovo) a autorem pěti knih. V roce 2019 generálporučík Aviv Kochavi, náčelník generálního štábu izraelských obranných sil (IDF), zařadil MacGregorovu knihu Transformation under Fire z roku 2003 mezi povinnou četbu pro všechny důstojníky v hodnosti podplukovníka a vyšší.

Pozn.: Kartáginský mír znamená zavedení velmi brutálního „míru“ dosaženého úplným rozdrcením nepřítele. Termín pochází z míru uvaleného na Kartáginskou říši. Po Druhé punské válce, Kartágo ztratilo všechny své kolonie, bylo donuceno demilitarizovat a neustále vzdávat hold Římu a mohlo vstoupit do války pouze s římským svolením. Na konci Třetí punské války Římané systematicky vypálili Kartágo a zotročili jeho obyvatelstvo.

Státní političtí a vojenští představitelé, kteří angažovali Ameriku ve vybraných válkách ve Vietnamu, na Balkáně, v Afghánistánu a v Iráku, tak zpravidla činili proto, že byli přesvědčeni, že boje budou krátké a rozhodující. Američtí prezidenti, prezidentští poradci a vysocí vojenští představitelé se nikdy nepozastavili nad tím, že národní strategie, pokud vůbec existuje, spočívá ve vyhýbání se konfliktu, pokud není národ napaden a donucen bojovat.

Poslední obětí této mentality je Ukrajina. Vzhledem k absenci kritické analýzy ruské národní síly a strategických zájmů se američtí vysocí vojenští představitelé a jejich političtí šéfové dívali na Rusko úzce zaměřenou optikou, která zveličovala silné stránky USA a Ukrajiny, ale ignorovala strategické výhody Ruska – geografickou hloubku, téměř neomezené přírodní zdroje, vysokou sociální soudržnost a vojensko-průmyslovou schopnost rychle zvýšit svou vojenskou sílu.

Ukrajina je nyní válečnou zónou, která je vystavena stejnému zacházení, jaké americké ozbrojené síly způsobily Německu a Japonsku během druhé světové války, Vietnamu v 60. letech a Iráku v průběhu několika desetiletí. Elektrické sítě, dopravní sítě, komunikační infrastruktura, výroba pohonných hmot a muniční sklady jsou systematicky ničeny. Miliony Ukrajinců nadále prchají z válečné zóny za bezpečím, což má zlověstné důsledky pro evropskou společnost a ekonomiku.

Bidenova administrativa se mezitím opakovaně dopouští v demokratické společnosti neodpustitelného hříchu, když odmítá říci Američanům pravdu: v rozporu s populárním vyprávěním západních médií o “ukrajinském vítězství”, která blokují veškeré informace, jež jsou s ním v rozporu, Ukrajina v této válce nevyhrává a nevyhraje. Měsíce těžkých ukrajinských ztrát v důsledku nekonečné série nesmyslných útoků proti ruské obraně na jihu Ukrajiny nebezpečně oslabily ukrajinské síly.

Je předvídatelné, že evropští členové NATO, kteří nesou hlavní tíhu dopadů války na své společnosti a ekonomiky, jsou stále více rozčarováni z ukrajinské zástupné války Washingtonu. Evropské obyvatelstvo otevřeně zpochybňuje pravdivost tvrzení v tisku o ruském státu a amerických cílech v Evropě. Příliv milionů uprchlíků z Ukrajiny spolu s kombinací obchodních sporů, zisků z prodeje amerických zbraní a vysokých cen energií hrozí, že se evropské veřejné mínění obrátí proti válce Washingtonu i NATO.

Rusko rovněž prošlo proměnou. V prvních letech funkčního období prezidenta Putina byly ruské ozbrojené síly organizovány, cvičeny a vybaveny výhradně pro teritoriální obranu země. Provedení speciální vojenské operace (SVO) na Ukrajině však ukázalo, že tento přístup je pro národní bezpečnost Ruska v 21. století neadekvátní.

Úvodní fáze SVO byla omezenou operací s úzkým účelem a omezenými cíli. Rozhodující je, že Moskva nikdy neměla v úmyslu udělat víc než přesvědčit Kyjev a Washington, že Moskva bude bojovat za to, aby zabránila vstupu Ukrajiny do NATO, jakož i dalšímu špatnému zacházení s Rusy na Ukrajině. SVO však vycházela z neplatných předpokladů a byla ukončena. Jak se ukázalo, omezená povaha SVO dosáhla opačného výsledku, než si Moskva přála, a vyvolala spíše dojem slabosti než síly.

Poté, co Putin dospěl k závěru, že základní předpoklady o ochotě Washingtonu k jednání a kompromisu jsou neplatné, nařídil STAVKA (pozn. je název vrchního velení ozbrojených sil) vypracovat nové operační plány s novými cíli: za prvé, rozdrtit ukrajinského nepřítele; za druhé, odstranit jakékoli pochybnosti ve Washingtonu a evropských metropolích o tom, že Rusko dosáhne vítězství za vlastních podmínek; a za třetí, vytvořit nový územní status quo odpovídající potřebám ruské národní bezpečnosti.

Jakmile byl nový plán předložen a schválen, prezident Putin souhlasil s ekonomickou operací na obranu ruských územních zisků s minimálními silami, dokud nebudou shromážděny potřebné zdroje, schopnosti a lidské zdroje pro rozhodující operace. Putin také jmenoval nového velitele divadla, generála Sergeje Surovikina, vysokého důstojníka, který rozumí misi a má myšlení, které zajistí úspěch.

Nadcházející ofenzivní fáze konfliktu poskytne pohled na nově vznikající ruské síly a jejich budoucí schopnosti. V době psaní tohoto textu je na jižní Ukrajině, v západním Rusku a Bělorusku shromážděno 540 000 ruských bojových sil. Jejich počet stále roste, ale již nyní zahrnují 1 000 raketových dělostřeleckých systémů, tisíce taktických balistických raket, řízených střel a bezpilotních letounů, dále 5 000 obrněných bojových vozidel, včetně nejméně 1 500 tanků, stovky útočných letounů s posádkou na pevných křídlech, vrtulníků a bombardérů. Tyto nové síly mají jen málo společného s ruskou armádou, která zasáhla před 9 měsíci 24. února 2022.

Nyní je možné předpokládat, že nové ruské ozbrojené síly, které se vyvinou z válečné krize na Ukrajině, budou určeny k provádění strategicky rozhodujících operací. Výsledné ruské síly se budou pravděpodobně inspirovat konstrukcí sil a operačním rámcem doporučeným v práci generálplukovníka Machmuta Garejeva “Pokud zítra přijde válka?”. Obrysy budoucího ozbrojeného konfliktu. Nové vojenské zřízení se bude skládat z mnohem větších existujících sil, které budou schopny vést rozhodující operace v relativně krátkém čase s minimálním posílením a přípravou.

Jinak řečeno, zdá se, že než konflikt skončí, Washington přiměje ruský stát k posílení své vojenské síly, což je pravý opak osudového oslabení, které Washington zamýšlel, když se vydal na cestu vojenské konfrontace s Moskvou.

Nic z tohoto vývoje by však nemělo nikoho ve Washingtonu překvapit. Počínaje Bidenovým projevem ve Varšavě, v němž fakticky požadoval změnu režimu v Moskvě, Bidenova administrativa odmítla vnímat zahraniční politiku z hlediska strategie. Stejně jako hloupý generál, který trvá na tom, že bude bránit každý centimetr půdy do posledního muže, potvrdil prezident Biden odhodlání Spojených států postavit se Rusku a případně jakémukoli národnímu státu, který se nedokáže vyrovnat pokryteckým demokratickým standardům globalismu, bez ohledu na to, kolik to bude stát americký lid, ať už z hlediska jeho bezpečnosti nebo prosperity.

Bidenův projev ve Varšavě byl horký emocemi a utápěl se v ideologii moralizujícího globalismu, který je populární ve Washingtonu, Londýně, Paříži a Berlíně. Pro Moskvu se však projev rovnal Kartáginskému mírovému plánu. Bidenovo vedení americké zahraniční politiky ve stylu “nebrat zajatce” znamená, že výsledek další fáze ukrajinské války nejen zničí ukrajinský stát. Zničí také poslední zbytky poválečného liberálního řádu a způsobí dramatický přesun moci a vlivu v celé Evropě, zejména v Berlíně, od Washingtonu k Moskvě a v omezené míře i k Pekingu.