Katastrofální sesuv bahna a přívalová povodeň, které 26. srpna zasáhly oblast na hranici Nepálu a Číny, mohou souviset s oteplováním klimatu. Podle francouzského geologa Jérôma Laveho z francouzského Národního centra pro vědecký výzkum (CNRS) mohl řetězec událostí souviset s nestabilitou vysokohorského ledovce a táním permafrostu. Přímou příčinu konkrétního sesuvu však vědci stále zkoumají.
Katastrofa začala rozsáhlým pohybem hornin a ledu ve vysoké nadmořské výšce na nepálské straně Himálaje. Podle současných analýz se nejprve uvolnila masa horniny o objemu přesahujícím 0,1 kubického kilometru. Horninový blok pokrytý ledem se zřítil vysokou rychlostí do údolí a při dopadu se rozpadl.
Následovala lavina horniny a ledu, která se pohybovala dolů horským údolím. Led se při tření a promíchávání se vzduchem postupně zahříval a tál. Voda se následně smísila s obrovským množstvím horninového materiálu a vytvořila ničivý bahnotok.
Ten se řítil údolím řeky Bhote Koshi desítky kilometrů. Podle popisu odborníků se přitom průběžně „živil“ další vodou z řeky, protože se pohyboval rychleji než běžný říční proud. Výsledkem byla ničivá směs vody, bahna, kamení a ledu, která zasáhla také Gyirong Port na čínské straně hranice. Čínští vědci následně popsali trasu ničivého proudu jako přibližně 22 kilometrů dlouhou.
Důležitým zjištěním je také to, že otřesy zaznamenané během katastrofy nebyly podle vědců její prvotní příčinou. Silný seismický signál vznikl v důsledku obrovské energie při dopadu horninové masy do údolí. USGS odhadl energii tohoto kolapsu na úroveň odpovídající zemětřesení o magnitudě 5,2.
Otázkou nyní zůstává, do jaké míry mohl k nestabilitě horského masivu přispět globální růst teplot.
Himálaj patří k oblastem, které jsou mimořádně citlivé na klimatické změny. Ledovce v Nepálu během posledních desetiletí výrazně ustupují. Podle dřívějších údajů ICIMOD se plocha nepálských ledovců za přibližně tři desetiletí zmenšila o 24 procent a zásoby ledu klesly přibližně o 29 procent. Novější výzkumy potvrzují pokračující úbytek ledovcové hmoty.
Podle geologa Laveho může oteplování zvyšovat riziko sesuvů několika způsoby.
Prvním je tání permafrostu. Ve vysokých polohách, zhruba nad 5 200 metry, zůstává půda trvale zmrzlá. Led v puklinách hornin přitom působí jako přírodní pojivo, které jednotlivé části masivu stabilizuje. Pokud teploty rostou a permafrost začne tát, toto „pojivo“ mizí a horniny mohou být náchylnější k uvolnění.
Druhým mechanismem je voda z tajících ledovců. Ta může pronikat do puklin v horninách a zvyšovat tlak uvnitř masivu. V některých případech tak může přispět k jeho destabilizaci.
Existuje však také třetí možný mechanismus. Samotná masa ledovce působí na podložní horniny svou vahou. Tlak může pomáhat udržovat pukliny uzavřené. Pokud ledovec ustupuje a jeho hmotnost mizí, může se změnit mechanická rovnováha horniny a zvýšit její náchylnost k sesuvu.
Vědci přitom zdůrazňují, že není možné automaticky říci, že právě globální oteplování způsobilo tento konkrétní sesuv. K určení jeho přesné příčiny je zapotřebí podrobná analýza geometrie horninového masivu, místa odlomu a dlouhodobých změn ledovce i permafrostu.
Výzkum ale upozorňuje na širší problém. Oteplování mění vysokohorské prostředí a může vytvářet nové kombinace rizik – od ústupu ledovců přes tání permafrostu až po vznik nestabilních svahů a ledovcových jezer.
Himálaj přitom patří k nejrizikovějším oblastem světa z hlediska sesuvů půdy a dalších horských katastrof. Právě proto se vědci nyní snaží lépe pochopit mechanismus srpnové katastrofy a zdokonalit modely, které by mohly pomoci podobné události v budoucnu předvídat.
Událost na čínsko-nepálské hranici tak není pouze tragédií způsobenou jediným náhlým kolapsem. Je také varováním, že oteplující se vysokohorské prostředí může měnit stabilitu celých horských masivů – a že následky mohou během několika minut překonat desítky kilometrů.
