Bombardování Jugoslávie, byl hrdinský čin

Nebudu tady řešit kolik lidí zemřelo za těch 78 dní, kdy NATO bombardovalo někdejší Jugoslávii, kolik jich dodnes doplácí na bomby s odlehčeným uranem, které tam NATO používalo. O terorismu, někdejší albánské UCK s podporou islamistů atd…

Západ se tehdy jasně postavil na stranu, která měla podporu albánské mafie, islámistů a teroristů. Šlo o dokončení rozbití “nezúčastněné” Jugoslávie. Rusko bylo tehdy víceméně na kolenou a Putin ještě nebyl prezidentem. Takže Rusko pomoci zásadně nemohlo. I když poslalo alespoň v rámci rezoluce OSN 1244 vojáky z Bosny & Hercegoviny, kde byly v rámci mise OSN jako S-FOR a staly se tak součástí mise K-FOR.

Pro neomarxisty, neocony, a neoliberály, šlo tedy o hrdinský čin. Dnes jde o klasický dvojí až trojí metr. když Putin říká, že jde o osvobození Ukrajiny od nacismu a označuje vojáky Ruska za hrdiny, tak tito “liberálové” nesouhlasí. Jde o diktátora a masového vraha, který zabíjí civilisty a útočí na infrastrukturu (což dělalo i NATO v Jugoslávii).

Tyto příklady dvojího, trojího atd…metru vidíme a slyšíme neustále. Je to mantra současného světa, ve kterém žijeme. Dá se na tom dělat i kariera, jsou to ideální časy pro konjukturalisty. Stačí napsat debilní píseň, říct debilní větu do médií, vytvořit debilní sochu atd…a máte cestu otevřenou…je z vás prostě lokaj, který udělá cokoliv, kdykoliv, za cokoliv…

To je dnešní svět těch, kteří pohrdají těmi, co mají páteř…a nemylme se, hra se slovy o tom, že jde o humanismus a lidská práva…to je to poslední, co je zajímá…

Text z ISKRA.co:

V posledních dnech je jednou z hlavních zahraničně politických otázek v USA: Měli by Američané zasahovat na Haiti kvůli humanitární krizi v této zemi? Touto problematikou se zabývá nová epizoda „Argumenta“, podcastu „New York Times“, ve kterém hovořil fejetonista a zahraniční politický novinář deníku Nicholas Kristof.

Na dotaz moderátorky, kde má být stanovena hranice, tedy kdy je „v pořádku“, aby Američané zahájili vojenskou intervenci, Krištof odpověděl, že v případě genocidy by se tak mělo stát.

Jedním z příkladů je Rwanda, ale novinář si hned vzpomněl na Balkán s tím, že „zásah“ v Kosovu a Metohiji byl jediným případem v historii, kdy se Americe podařilo zabránit genocidě „téměř bez lidských obětí“.

“Myslím, že to bylo opravdu hrdinské,” řekl Kristof.

Uvedl, že názory Američanů na intervencionismus se v průběhu let změnily a že jeho generace, která vyrostla během války ve Vietnamu, byla proti intervencím v jiných zemích.

“A pak přišel Balkán, Bosna a Kosovo, kde jsme viděli vraždění lidí kvůli naší neochotě zasáhnout, což změnilo můj názor, stejně jako názor mnoha liberálů,” řekl Kristof.

Připouští však, že Irák a Afghánistán opět obrátily Američany proti intervencionismu.

Kristof, nositel Pulitzerovy ceny, je známý jako někdo, kdo podporuje americké vojenské intervence.

Mimochodem, není to poprvé, co vítězoslavně mluví o agresi proti Jugoslávii. Před deseti lety napsal, že velmoci zřídka zasahují z převážně humanitárních důvodů, ale že vzácným příkladem humanitární intervence je „kampaň“ v Kosovu vedená Spojenými státy americkými v roce 1999.

Jako další příklad uvedl vyslání britských vojáků do Sierry Leone v roce 2000 „k ukončení brutální občanské války“.

“Oba zásahy byly úspěšné, ale přišly až po letech zabíjení, které postupně budovalo politickou vůli něco dělat,” uzavřel Kristof.

O „úspěchu“ agrese proti Jugoslávii pravděpodobně hovoří fakt, že raketové útoky na Srbsko a jeho jižní provincii trvaly 78 dní, během nichž bylo zabito více než 3000 civilistů a desetitisíce zraněny.