Diváci z premiéry Prodané nevěsty Alice Nellis po prvním dějství znechuceně odcházeli

Filmová režisérka Alice Nellis totiž vymyslela Prodané nevěstě nový děj – pravděpodobně o tom, jak si amatérští operní nadšenci ve velkoměstském sídlišti vzali za cíl, toto Smetanovo chef-d’oeuvre vlastními silami nazkoušet. Jedná se tu de facto o autorské divadlo Alice Nellis za použití hudby Bedřicha Smetany (scéna a světelný design Matěj Cibulka, kostýmy Kateřina Štefková, choreografie Klára Lidová).

Dramaturg Ondřej Hučín se v obdivuhodně obšírném programovém příspěvku zabývá nejen historií tohoto veledíla, ale také úvahami o nutnosti jeho moderního pojetí v dnešní době. Jako obsah opery však v programu nechal uveřejnit původní děj Smetany a Sabiny, novou verzi Alice Nellis pečlivě utajil. Jak bude reagovat běžný řadový divák, až po přečtení obsahu uvidí na jevišti něco zcela jiného, na to si budeme muset ještě počkat. Mnozí z premiérového publika po prvním dějství odešli.

Začátek předehry vypadá standardně, orchestr hraje v orchestřišti, opona je dole. V poslední části ouvertury se však opona náhle zvedá a objevuje se prázdné jeviště, na němž se rozcvičující tanečníci v tréninkovém odění. Hudba ustupuje do druhého plánu.

Dějství první: na prázdné jeviště, v jehož pozadí visí tři velké obdélníky s nápisy panelák I, panelák II a panelák III postupně přicházejí obyvatelé sídliště, operní fandové. Začíná zřejmě zkouška – je tu režisér, který pobíhá po scéně a jakoby režíruje, stojící sbor zpívá, hudba běží; sólisté sedí na židlích s klavírními výtahy a čekají. Současně podle všeho probíhá konkurz na roli Mařenky – její partii postupně zpívají tři sopranistky, z nichž ta třetí je vybrána. První se stává alternantkou, druhá získává roli Ludmily. Představitel Jeníka je podle všeho slavný profesionální zpěvák, natáčí ho televize, poskytuje rozhovory, rozdává autogramy. Režisér režíruje, kostymérka měří sólisty – ano, budou se upravovat kostýmy, někteří si zkouší oblečení z fundusu. To vše při zpěvu a hudbě, která se nyní už ocitla v plánu posledním. Jeník se během zkoušky stává objektem zájmu obou Mařenek, což mu zjevně není proti mysli.

Dějství druhé: patrně už běží generálka – jsme na sídlišti, soudě podle zadní projekce těžní věže, na ostravském. Jeník à la květinové dítě rovná basy s pivem u putyky IV. cenové skupiny, i tak stihne poskytovat rozhovory médiím, pózovat fotografům. Pivečko se pije venku z lahví, z furianta se stala rádoby drsná potyčka sídlištních „pivních skautů“ stejně jako tomu bylo u polky v prvním jednání. K lokálu přichází Vašek. Představitelka Mařenky si v duetu s Vaškem při pádu z pivních beden zláme nohu, musí se zavolat záchranka. Alternantka ji s radostí nahrazuje – bude zpívat s hostujícím pěvcem!

Třetí dějství: zvrat – bílá scéna, všichni sólisté i sbor jsou výlučně v bílých stylizovaných krojích. Přichází komedianti – ve sněhobílém. Principál má opičí cirkus a ne ledajaký – lidé převlečení za bílé opice tančí opičí tance, skáčou na trampolínách a cvičí na závěsných šálách. Ano – je to nefalšovaný profesionální „nový cirkus“. Z Ludmily je Esmeralda, z Krušiny Indián, medvěd je lední. Ve scéně s rodiči a Kecalem přichází alternantka o hlas, vrací se tedy vítězka konkurzu, která se přibelhá o berlích s nohou v sádře. Za aktéry je promítáno šedobílé nebe s mráčky. Finále se koná pravděpodobně v nebi – šedá barva v pozadí nepatrně zmodrá, trochu to připomíná Anděla Páně. Drobná disharmonie mezi Mařenkami se vyřeší – závěrečnou scénu nakonec zpívá vítězka konkurzu, alternantka se přidává, ale není ji slyšet. V dojemné shodě jsou obě zavěšeny do Jeníka. Opona padá.

Sloučením role Ludmily a Esmeraldy odpadla možnost, aby Esmeralda odvedla před sextetem „Rozmysli si, Mařenko“ Vaška pryč. Zcela nesmyslně tu zůstává nečinně stát se všemi ostatními. Děti v této Prodané nevěstě nejsou. Tím dochází ke klíčovému nonsensu – není, kdo by zděšeně oznámil, že se „medvěd utrh“. Oznamuje to tedy principál! Ten ale přece ví, že medvěd je převlečený Vašek, rozhodně by před ním neutíkal! Je to ale vlastně všechno jedno – vždyť v tom, co se v pražském Národním divadle hraje, je od Smetany pouze zvuk, jinak je to hra o Prodané nevěstě mezi paneláky od Alice Nellis. Všechno je jenom „jako“ – nic není opravdové, ani skutky, ani city, i ten nový děj je někdy sehrán až ochotnicky zarážejícím způsobem. Proč všichni skončí v nebi, těžko říci. Možná to má být reminiscence na černobílé historické fotografie ze starých inscenací Prodané nevěsty v začátku předehry promítané na oponu. Možná to má znamenat, že opera je žánr přežitý a mezi živými už nemá co dělat. Kdo ví.

Jaroslav Kyzlink této produkci mnoho nepomohl. Dirigoval často v nemístně rychlých tempech a je třeba obdivovat Orchestr Národního divadla, že vůbec dokázal všechny noty vyhrát. Smetanova opera zněla pod jeho taktovkou jen v obrysech s minimálním vypracováním detailů a agogiky. Orchestr přehrál precizně noty, ale hudby v nich bylo pomálu. Až od Mařenčiny árie ve třetím dějství získal hudební proud žádoucí klid. Ne vždy se, především v prvním dějství, dařil kontakt s jevištěm, ansámbly sólistů byly sice přesné, obtížnému sextetu „Rozmysli si, Mařenko“ však chyběla zvuková vyrovnanost.