Eric Zemmour chybující a jeho promarněná šance

Zemmour by hvězdou a povedlo se mu nakonec být čtvrtý z dvanácti kandidátů. Před ním byl třetí Mélenchon, druhá Le Penová a první Macron. Tedy všichni tři politici, s velkou stranou, stranickým aparátem a velkými zkušenostmi.

Pro Zemmoura to byl velký úspěch, v podstatě udával trend francouzské politice, byl všude, psalo se o něm všude, mainstream se ho bál…Po prezidentských volbách na jaře měl nabito a mohl tak dál rozvíjet svoje teze a nenechat se zatahovat do stranických potyček a ambicí různých spolustraníků…žel nestalo se tak…

Zemmour ještě před volbami, pár dní po mém původním textu: “Stranické aparáty & případ Zemmour”, založil novou stranu s názvem Reconquête (Znovudobytí). Ze začátku to vypadalo dobře, a v prezidentských volbách to škodu nenadělalo. Vstoupilo tam hodně mladých lidí, přešli k němu politici z mainstreamových stran, kteří nebyli spokojeni s vývojem ve svých stranách původních, jako jsou Republikáni, nebo i od Marine Le Pen z Národního sdružení, senátoři, starostové atd…

Následovaly červnové volby do Národního shromáždění. Národní shromáždění čítá 577 poslanců, z nichž každý je volen v samostatném volebním obvodě. Volby se řídí podle dvoukolového většinového volebního systému. 289 křesel je nutných pro získání většiny. Je tedy hodně těžké pro menší stranu, zvláště novou v nich uspět. Zemmour to věděl a tak se snažil o koalice, nabídl ji i Marine Le Pen. Ta to ale odmítla. Zemmour tak kandidoval se svojí stranou a neuspěl, nezískal žádný mandát, Le Penové se volby povedly a získala i přes nevýhodný většinový systém, 89 mandátů, spolu se sjednocenou levicovou opozicí Jean-Luc Mélenchona, tak mají opoziční strany převahu, nad vládními. Macron zjevně těžko protlačí důchodovou reformu, kdy chce zvýšit a sjednotit věk odchodu do důchodu na 65 let (dnes 62 let), leda by se k němu přidali pravicový, mainstreamový Republikáni.

Pro Zemmoura to byl debakl a začalo to, co normálně v každé straně po prohraných volbách, napadání mezi spolustraníky, očerňování, pomluvy, odchody ze strany…facebookové hádky a urážky…známe to i u nás…

Je tedy otázkou, jestli nová strana vůbec vydrží a jak si dál povede…

Kdyby se Zemmour držel svojí nadstranickosti, mohl příští prezidentské volby, nezasažen stranickou politikou zkusit vyhrát…takhle musí řešit, zbytečné tahanice lidí kolem sebe…

Je to poučení pro každého, kdo se nechá zlákat politikou stranickou (nemám nic proti politickým stranám), nicméně poslední dekádu je vidět, že jsou spíše součástí problému, než jeho řešením…

Poučení pro nás z případu Zemmour má několik bodů…

1. Jistě Zemmour zatím nic nevyhrál, nicméně debata, která se teď kolem něj a jeho názorů ve Francii vede, je nejen pro ni, ale i pro celou Evropu zásadní. Díky němu je ve veřejném prostoru možné mluvit a řešit věci, které nám mainstream poslední léta zakazuje a upírá…

2. Pokud o něm kdokoliv tvrdí, že je “brutálním radikálem”, jasně se tím staví na stranu zločinců, kteří buď nepřímo a nebo dobrovolně a i s radostí, ničí naši civilizaci, protože tady už jen ten bod, který nejde překročit a liberální demokraté, jej překračují neustále…

3. Zemmour k tomu, aby už teď směřoval Francii a formoval Evropu, nepotřebuje žádný stranický aparát, žádnou stranu, ani hnutí. Netvrdím, že se tyto věci přežili, ale jsou těžkopádné, neefektivní. Pro dnešní straníky, je především důležité, získat dobré místo na kandidátce a upřednostňuje před tím vše, stejně jako strana upřednostňuje ve finále své stranické zájmy. Zapomíná se na to, že není účelem, aby vydělal ten politik a jeho lidé, ale především, aby udělali něco pro stát…

4. Za Zemmourem jde také čím dál více mladých lidí. Vtipně se označují za “generaci Z, neboli generaci Zemmour”…je to samozřejmě skvělé pro Francii, že se mladí lidé, kteří nechtějí být otroci korporátů a studentských projektů Erasmus, dávají do pohybu a stojí za Zemmourem.

5. Stejně tak získává podporu střední třídy. Ta je opouštěna všemi. Od politiků pravice, přes střed po levici. A lidé střední třídy vidí a vědí, že jejich možnosti se neustále zhoršují. Zemmour je tak jednou z jejich nadějí, jak se postavit na odpor…

Ať už se Zemmour stane Francouzským prezidentem, nebo ne (samozřejmě mu fanděme, aby se tak stalo), dává do pohybu celou Francii a s ní i Evropská hnutí odporu, kterým ukazuje cestu. Jako Francouz o sobě říká, že je republikánem, Gaullistou i Bonapartistou. Jeho vize, je vize jak, pro silnou Francii, tak pro silnou Evropu, spolupracujících nezávislých států…

P.S. Zemmour posledních 20 let svého profesního života, směřuje k tomu, aby inspiroval, ukazoval cestu a jasně definoval požadavky, naší svobodné civilizace…