Neue Zürcher Zeitung: Peter Sloterdijk: „Německo je největším exportním národem pro chyby“

Rozhovor s německým filosofem Peterem Sloterdijkem…

Už jeho název evokuje, o co v něm jde a ukazuje, co je pro dnešní svět prostě, ne zrovna pozitivní…Mluví o “nezastoupení poloviny populace v zastupitelské demokracii”, o tom, že je dobře, že existují malé státy, jako Švýcarsko, s přímou demokracií, která je tak jako trn v oku  zastupitelských demokracií, a že je švýcarský přímý systém nepostradatelný. Nebo, že nápady pocházející z Německa mají nebezpečnou tendenci k realizaci…

Člověk doufá ve vysvětlení od filozofů. Německý myslitel ale varuje před unáhlenými diagnózami: Skutečnost, že zažíváme zlom, se zdá být příliš velká. Peter Sloterdijk v rozhovoru v Neue Zürcher Zeitung vysvětluje, proč sní o světě složeném z malých států a co trápí demokracie jako Francie a Amerika.

Pane Sloterdijku, Evropa je ve válce, hrozí nedostatek energie, roste inflace, prožili jsme pandemii, změna klimatu ohrožuje planetu. Zdá se, že svět není v pořádku. Jste filozof: můžete nám říct, co se v tuto chvíli děje?

Tento svět bez společného cítění je velmi běžný. Méně častá je kletba, kterou Hamlet přidává ke slovům „Svět je nesourodý“. Zní: “Jaký výsměch, že jsem se ze všech lidí měl narodit, abych je napravil!” Hamletovo dilema ukazuje, že nestačí určit nepořádek. Každému, kdo si všimne, co se děje, je přidělen úkol pořádku.

Člověk by asi hned nečekal, že filozof vnese do světa řád. Ale člověk doufá ve vysvětlení: Jaké je vaše vysvětlení pro stav světa?

Každý, kdo hledá radu od filozofů, musí být schopen počkat. Wittgenstein navrhl mezi kolegy pozdrav, který by měl znít: Nespěchejte! Velká část neštěstí lidstva pochází z předčasné diagnózy. Když Marx řekl „proletariát“, byla v tom unáhlenost, a když se bolševici za Lenina po petrohradském puči objevili jako vládnoucí spiknutí, z unáhlenosti se stala ještě větší unáhlenost. Průmyslový proletariát byl v Rusku sotva znatelnou menšinou. Bylo by filozoficky kompetentní poznamenat, že řešení by nikdy neměla být horší než problémy.

Váháte s výkladem světových poměrů. Neměl byste dávat věcem smysl?

Měli bychom vytvářet rýmy, nejlépe zkřížené rýmy, ve kterých ne všechny řádky verše končí stejným rýmem. Ale mluvit bez obrazu: rýmy jsou jednotné, představují prožitky soudržnosti. Takové jsou nezbytné, abychom mohli věřit, že svět stojí za to o něm přemýšlet. Pokud se vysvětlení stanou obtížnějšími než první zjištění, nevyhnutelně dojde k narušení psychoekonomie reflexe. Díky dobrým vysvětlením se věci zdají snadněji zvládnutelné.

Tím byste vlastně vysvětlil úspěch konspiračních teorií.

Ano, pokud jde o ekonomiku vysvětlení, konspirační teorie jsou konstruovány optimálně. Působí jako dokonalé zachránce mysli. Stížnost si vysvětlujete přímým vyvozením skryté příčiny, efektivněji to udělat nemůžete. Kdo to takto vysvětlí, vždy vyhraje. To by bylo moc hezké, kdyby jen ty “teorie” byly také pravdivé.

Zkusme to s velmi konkrétními otázkami o současnosti: Zažíváme zlom v čase?

To je velké, vágní slovo a slovo s vysokým dramatizačním faktorem. Od té doby, co si lidé vyprávěli o své existenci, představovali si rozdělení času. Ve starověku se svými kovovými názvy rozlišovaly čtyři doby, od zlaté přes stříbrnou, po mosaznou a nakonec po železnou. Sestupná řada kovů popisovala dekadenci běhu světa a to, že dnes žijeme na spodním konci sestupu, bylo něco, o čem staří lidé věřili, že to cítí ve všem. Rané historické myšlení pracovalo s principem rostoucího nepohodlí.

Nicméně: Toto schéma nemůžeme aplikovat na naše životní pocity za posledních padesát let. Prošli jsme téměř nepřetržitou úlevovou, hýčkající a relaxační spirálou boomem fosilní energie, jako bychom se chtěli vrátit alespoň do stříbrného věku. Ano, je pravda, že pohyb momentálně pokulhává a očekávání trvalého zlepšování, které se stalo samozřejmostí, dostalo těžký tlumič. Konstruovat z toho bod obratu se mi zdá příliš velké.

Ve válce na Ukrajině se Evropa rychle rozhodla postavit se na jednu stranu. Nejste přítelem velkých celků a malé státní struktury považujete za perspektivnější. Neukazuje válka jen to, že velká aliance jsou ústřední a že jednotlivý stát je relativně bezmocný?

Naopak: Pokud byste dokázali důsledně realizovat hypotézu, že menší jednotky jsou vhodnější pro budoucnost, pak by tato nadrozměrná geo-monstrum jménem Rusko neexistovala. Místo toho tu bylo řekněme osm nebo deset menších politických jednotek, z nichž žádná nebyla schopna agresivního válčení, ale každá by byla dostatečně defenzivní. Měli bychom patchworkovou přikrývku krásných, malých, obyvatelných malých států. Již Montesquieu zdůraznil, že v malé republice má každý občan na mysli společné dobro mnohem více než ve velkých strukturách, v nichž se daří parazitismu a privatizaci.

Myslíte na Švýcarsko, když slyšíte tyhle hezké maličkosti?

Ano: Nutnost či žádoucí helvetizace světa by měla být znovu a znovu připomínána, přinejmenším jako regulativní myšlenka, v neposlední řadě proto, aby bylo v rozporu s tvrzením, že k dnešním podmínkám neexistuje žádná alternativa. Velký územní stát je prokletím, které království zdědila od svých demokratických nástupců, až po jejich bývalé kolonie. Toto původní břemeno zatím žádné demokratické úsilí skutečně nemůže kompenzovat.

Zejména v systémech, které používají první hlasování, se polovina populace může cítit politicky nezastoupena. Známe zastupitelské demokracie, které nezastupují velkou část populace. To platí zejména pro Francii, platí to i pro Ameriku. Není divu, vždyť ústavy těchto zemí byly v podstatě navrženy jako systémy bránící demokracii.

Co tím myslíte?

Americká ústava se svým podivným volebním systémem byla výslovně navržena tak, aby filtrovala mnoho hlasů přes aristokratickou nebo patricijskou autoritu. Strach panovníků z nálady jejich obyvatelstva tak dostal nástroj. Není náhodou, že se voliči nazývají voliči – jako voliči Svaté říše římské.

Pokud jde o francouzské vlády, ty se vždy bály svého neklidného obyvatelstva. Takže, kdykoli to bylo možné, byly konstruovány ústavy, které neupřednostňovaly opakování povstání. A vždy došlo k pozdvižení, protože stávající formy zastoupení byly významnými částmi populace pociťovány jako nedostatečné. Francie způsobila po revoluci v roce 1789 čtyři recidivy monarchie, na to bychom neměli úplně zapomínat. Ústava páté republiky, šitá na míru de Gaullovi, je jasně polomonarchická.

Vaše utopie je jakousi helvetizací světa. Vidíte nějakou šanci na jejich realizaci?

Ne. Ale utopie tu nejsou od toho, aby se realizovaly. Poskytují obrázky, které udržují lidi zdravé v jejich nespokojenosti. Ruce pryč od realizace, zvláště pokud jde o německé nápady. Německo je jako domov Karla Marxe největším exportním národem pro chyby, které pohnuly světem. Nechceš to znovu riskovat. Proto by se mi nelíbilo, kdyby se říkalo, že německý filozof volal po helvetizaci světa. Nápady pocházející z Německa mají nebezpečnou tendenci k realizaci. Jako trn v oku zastupitelských demokracií se mi švýcarský přímý systém zdá nepostradatelný.

Lidé by ve skutečnosti mohli potřebovat utopie: Přinejmenším od pandemie se zdá, že do budoucna není téměř žádný optimismus. Dominantním pocitem je strach. Souhlasíš?

To, že existují společnosti řízené strachem, není úplně nové. Typ strachu se nám ale změnil, stal se z něj hlavně strach ze ztráty. Není to jako strach poddaných z vládce, který dominuje v despotismu podle Montesquieua. Na toto téma lze také číst díla Dominiqua Moïsiho, francouzského psychopolitologa, který navrhl rozdělení světové populace na společnosti strachu, naděje a odporu. Bohužel velká část naší zeměpisné šířky patří do zóny strachu, zatímco Číňané a další části světa včetně Indie prý žijí v nadějném režimu. Podle této klasifikace žijí Rusové a Arabové v kultuře zášti. V naší zemi se za poslední čtvrtstoletí zvýšil strach ze ztráty, a to i s politickými důsledky.

Bojíte se budoucnosti, nebo konkrétněji: Děsí vás představa, že by v nadcházející zimě mohla dojít energie?

Nedělám zimní sporty! Doposud se lidé v této zemi zimy báli především v podobě strachu, že zase nebude sníh. Nyní se obávají, že v jejich domovech bude chladněji nebo že ceny svíček mohou vystřelit. V těchto věcech mívám robustní tón. Existuje i něco jako oprávněné pohrdání a zdá se mi jasné, že člověk musí pohrdat i lidmi, kteří už nechápou rozdíl mezi velkými a malými starostmi. Bohužel sem patří i mnoho novinářů jako profesionálních operátorů záměn.