Prezident, který přepisuje demokracii? Petr Pavel a jeho „nepřekročitelná hranice“

V nedávném rozhovoru prezident Petr Pavel znovu ukázal, že jeho vize demokratického vládnutí se začíná nebezpečně vzdalovat samotné podstatě demokracie. Výrok, že by mohl nejmenovat ministry, kteří zpochybňují členství České republiky v Evropské unii a NATO, vyvolal právem silné emoce. V srdci této debaty však není samotné členství v těchto organizacích, ale podstata, o které by měl rozhodovat výhradně lid – svoboda volby a politický pluralismus.

Prezident, ne politický kurátor

Když Petr Pavel říká, že by pro něj bylo “problémem” jmenovat ministra, který má jiný názor na směřování České republiky než on sám, vysílá tím nebezpečný signál. Prezident není kurátorem správných názorů. Prezident není garantem jednoho ideového směru. Prezident je zástupce celé společnosti, která je pestrá, různorodá a – ano – občas i kritická k současným politickým závazkům.

Pavel se odvolává na svůj mandát, který prý jasně vytyčil během prezidentské kampaně. Jenže prezidentský mandát není ústavní bianko šek. Je to důvěra, že bude hájit ústavní pořádek a rovnováhu moci, nikoli si diktovat ideové mantinely pro celou vládu.

Zpochybňovat EU a NATO? Ano, to je legitimní!

Diskuse o členství v EU nebo NATO není protizákonná. Není dokonce ani extrémní. Je to běžná politická agenda, kterou mohou různé strany – a tedy i jejich ministři – otevřeně řešit. Pokud voliči dají hlas stranám, které chtějí změnu geopolitického ukotvení, mají na to plné právo. A má-li být výsledkem takové volby vláda s jinou vizí, prezident nemá žádné právo do tohoto procesu zasahovat ideologickým filtrem.

Jinak totiž zpochybňuje samotnou svrchovanost lidu. A to je, při vší úctě k jeho vojenské kariéře i zahraničněpolitickým zkušenostem, zásadní přestupek proti duchu demokratické ústavy.

Mandát voličů vs. mandát prezidenta

Pavlův postoj ve skutečnosti říká: „Jestli se voliči rozhodnou špatně, opravím je.“ Ale takhle demokracie nefunguje. Prezident není korektor výsledků voleb. Jeho role při jmenování vlády je sice formální, ale není to nástroj pro vnucování jednoho jediného směru.

Veřejnost by měla být znepokojena, když prezident hovoří o „nepřekročitelných hranicích“ – ne proto, že by někdo chtěl bezhlavě opustit EU nebo NATO, ale proto, že přesně takto začíná umlčování názorů, které se odchylují od oficiální linie.

Prezident může mít svůj názor. Může ho veřejně hájit. Ale v okamžiku, kdy z pozice moci brání jiným názorům vstoupit do vlády – i když za nimi stojí voliči –, přestává být prezidentem všech občanů a stává se garantem jediné pravdy.

A demokracie, ve které se smí kandidovat jen s předem schváleným názorem, už není demokracií. Její jméno pak zůstává jen na papíře.