Srpen 1968 a dny českého trauma

Začíná nám období, kdy si každý správný Čech připomene Srpen 68 aneb trauma z velkého omylu tehdejších československých komunistů, že mohou jít vlastní cestou. A také trauma těch, kteří sice nebojovali, ale o to jsou teď statečnější, s vůlí po pomstě na těch, co s tím mají málo co společného.

Připomeňme si, co se v roce 1968 vlastně dělo. Nedemonstrovalo se jen v Československu, ale i v USA, kde tisíce amerických branců umíralo v nesmyslné válce při podpoře chunty tak nenáviděné, že obyvatelé Vietnamu dávali přednost komunistickému Vietkongu. Demonstrovalo se v Paříži i Athénách, kde lidé chtěli změny od kapitalismu k socialismu, no a nakonec i v Praze, kde část komunistů chtěla sice socialismus, ale s “lidskou tváří”.

Západ měl svých starostí dost, dění v Československu ho sice zajímalo, ale nic než verbální podporu, určitě poskytnou nechtěl. Sám byl připraven vojensky zasáhnout v Řecku, kdyby se situace příliš vymkla kontrole. Změn se logicky nejvíce obávali ti, které ohrožovali, tj část československých komunistů a vůdci socialistických zemí s omezenou svrchovaností. Představitelé SSSR váhali, byli bombardováni žádostmi o pomoc a zásah, to co v Československu probíhalo, bylo v těchto zprávách popisováno v nesmyslně hrůzných barvách, jako útok proti socialistickému zřízení a myšlenkám socialismu. Po řadě varování a výhružkách, nakonec došlo k zásahu vojsk Varšavské smlouvy a reálné okupaci Československa. Po zuby ozbrojená Československá armáda, až naprosté výjimky, nekladla žádný odpor. Představitelé Československa nechali okupaci prakticky volný průběh.