Ukrajinská válka: Deeskalace musí být nyní prioritou

Mohli bychom se jednoho rána probudit a zjistit, že Evropa hoří v plamenech třetí světové války? Ukrajinská válka po téměř třech letech opět hrozí eskalací. Krátce před koncem svého funkčního období znovu přilévá olej do ohně světové politiky americký prezident Biden: Ukrajinci mají dostat povolení k použití dálkových raket na ruském území. Britové a Francouzi také dávají zelenou. A polský ministr zahraničí Sikorski to požadoval již před týdny. Překročila by se tak červená linie, kterou stanovil Putin. A to v situaci, kdy šance na vítězství Ukrajinců směřují k nule a bojová morálka je na dně. Po období, kdy se konflikt zdál být jaksi zamrzlý, se nyní rýsuje nová eskalační úroveň.

Ve Švédsku se teď distribuují letáky, které mají obyvatele informovat o opatřeních v případě jaderného, kybernetického nebo biologického útoku. V Německu nacvičuje Bundeswehr scénář válečného stavu. Podmořské kabely mezi Litvou a Švédskem byly zničeny, britská letadla mají problémy s komunikací nad Evropou.

Stručně řečeno: situace na našem kontinentu je vážná. A stává se stále vážnější. Napětí znovu roste a hlasy volající po deeskalaci, které jsou často označovány za „kremelskou propagandu“, jsou opět v menšině.

Absolutně racionální válka

Jak k tomu mohlo dojít? Největší chybou ukrajinského vedení i zasahujících západních politiků bylo, že tuto válku stylizovali na boj o přežití. Na historický spor s věčným nepřítelem, na existenční bitvu, dobro proti zlu, vše nebo nic – ukrajinské jednotky v Moskvě nebo ruské bomby na Lisabon.

Z takových obrazů přirozeně vyplývá požadavek totální války – vše je povoleno, aby Ukrajina mohla zvítězit, znělo téměř tři roky. Mnoho západních států, v čele s Německem, odevzdalo své omezené obranné prostředky ve velkém množství, jako by samy bojovaly na Krymu. Ve vzduchu je cítit atmosféra historického rozhodujícího boje. Přitom je tato válka naprosto racionální, vznikla v jasně vymezených hranicích a s konkrétními cíli: ruské bezpečnostní zájmy na Ukrajině byly jasné, americká světová politika s nimi byla v konfliktu a ukrajinská vláda tuto hru přijala. Válka tak mohla být dávno ukončena, kdyby nezasáhly postavy jako Boris Johnson a kdyby zdejší moralismus nedominoval médiím.

V této válce se mísí to nejhorší ze staré západní světové politiky s částečně chaotickým prosazováním ruských zájmů. Samozřejmě, že Moskva nemůže být zbavena odpovědnosti za útok a za obětované životy. Tento útok však probíhal v širším kontextu, v rámci vysoce riskantní západní strategie, která nakonec selhala. Obětí tohoto šílenství je ukrajinský národ, který musí obětovat svou mládež nesmyslné válce, bez vyhlídky na skutečné vítězství.

Záruka ukrajinského národního státu byla pošetile promarněna

A tomu musí být konečně konec. Podle průzkumu Gallup chce 52 % lidí jednat o co nejrychlejším ukončení války – na jejím začátku to bylo něco málo přes 20 %. Mír může být takový, který Ukrajině nabídne budoucnost jako neutrálnímu státu – bez údajného postupu Putina až do Berlína nebo dokonce Lisabonu a bez rozmístění amerických jaderných zbraní v NATO-Ukrajině. Cokoliv jiného je za současných podmínek neobhajitelné. A nereálné.

Ukrajina je již na dně, celá generace buď padla v zákopech, nebo uprchla do diaspory. To, co bude následovat po západní integraci, je masová migrace jako kompenzace, obvyklé investice do obnovy od BlackRock a posílená americká přítomnost. To by učinilo další válku nevyhnutelnou – a tato válka by mohla být opravdu existenční povahy, v tomto případě pro všechny Evropany.

Respektuji krvavou daň ukrajinského lidu. Každý, kdo je ochoten sáhnout po zbrani, si zaslouží respekt. A samozřejmě je právo na národní sebeobranu nedotknutelné. Ale po více než 1000 dnech by mělo být každému jasné, že zde je národ drcen mezi dvěma jinými mocnostmi a že záruka ukrajinského národního státu byla pošetile promarněna.

Brusel se předhání v transatlantické podřízenosti

Zelenskijové i Putinové odejdou, ale Ukrajinci a Rusové zůstanou a měli by zůstat. A ostatně i zbytek Evropy. Proto nyní musí být deeskalace prioritou. Evropa dosud nezískala žádnou geopolitickou váhu. Náš kontinent je stále šachovnicí vnějších mocností. A Evropská unie v tomto problému nepomohla – v Bruselu se přímo předhánějí v transatlantické podřízenosti, bohužel i mnoho pravicově populistických stran.

To však nemůže být cílem hrdých Evropanů. A bezkoncepční hesla na podporu Ukrajiny, bez realistického plánu na ukončení umírání, nejsou projevem evropské solidarity nebo suverenity, ale zmíněné podřízenosti Američanům, kteří v konečném důsledku vidí v Ukrajincích jen potravu pro děla. Situace Ukrajiny je tragédií, ale je také příznakem kontinentální a civilizační paralýzy, se kterou se dnes setkáváme všude.

Váleční štváči dělají z Ukrajiny druhý Afghánistán. My bychom se však měli zasadit o to, aby se Ukrajina stala neutrálním Švýcarskem Východu, jako nárazníková zóna a nástroj rovnováhy mezi Ruskem a Západem.

Z této neutrality mezi mocenskými bloky by jednou měla a musí vyrůst také celková evropská neutralita, která se poté promění v samostatnost. Evropa se musí stát vlastním pólem, vlastním blokem. A protože sdílíme s Ruskem jeden kontinent, budeme muset koexistovat v mírových podmínkách. Pro Američany je tato logika irelevantní, za Atlantikem se jich netýká. To by si měl uvědomit každý, kdo chce jednat primárně proti Rusku a zároveň využívat amerického zadního větru. Hrozí, že bude uvržen do záhuby. To je varovný příklad Ukrajiny.

Autor: Tomasz Froelich