„Zemřít pro stát? Děkuji, nechci.“ René Kekely o svobodě slova, propagandě a pokrytectví mocných

Svoboda slova v dnešní době stále formálně existuje, ale její praktické uplatnění je komplikované. Novinář, producent a moderátor René Kekely upozorňuje, že zatímco názor může člověk vyslovit, následky za něj mohou být zásadní – v pracovním uplatnění, hodnocení nebo společenském postavení. Podle něj dnes často platí, že názor mít můžeš, ale raději si ho nech pro sebe. Pokud se totiž odchyluješ od „schváleného“ proudu, čeká tě vyčlenění.

Kekely přiznává, že se ho dotýká pokrytectví, které se line společností, a že si všímá tlaků jak ze Západu, tak z Východu. Nevidí smysl v černobílém vidění světa. Česká republika je podle něj geograficky i politicky uprostřed Evropy a měla by si z obou pólů brát to nejlepší, co funguje – nikoliv se slepě přiklánět k jedné straně. Věří, že pravda je vždy někde mezi a že fanatismus, ať už západní, nebo východní, je stejně nebezpečný.

Kontroverzní rozsudek nad učitelkou Bednářovou ho zneklidnil. Chápe, že každý má právo na názor, ale pokud jde o veřejné zlehčování násilí či válek – jako té na Ukrajině –, pak se to podle něj musí brát vážně, zejména když jde o osoby ve vzdělávacím systému. Mladí lidé jsou snadno ovlivnitelní a učitelé mají obrovskou odpovědnost.

Ostře se vymezil vůči vládnímu koordinátorovi strategické komunikace Otakaru Foltýnovi. Jeho výzvy k občanské připravenosti v duchu finského modelu vnímá jako neupřímné a arogantní. Podle něj stát po občanech neustále něco požaduje, ale nic navíc jim nenabízí. „Ne, nemusíme bránit stát. Musíme jen zemřít,“ říká sarkasticky Kekely a dodává, že když vysoko postavený státní úředník nazývá své spoluobčany „sviněmi“, i kdyby v přeneseném významu, měl by okamžitě skončit.

Zmiňuje i europoslance Tomáše Zdechovského, kterého zná osobně i s jeho rodinou. Přes osobní vazby však nezastírá, že Zdechovského vystupování je často přehnané a že jeho komunikace na sociálních sítích spíše odrazuje než přitahuje. Podle Kekelyho reprezentuje politickou stranu, která nepřinesla za poslední roky nic zásadního pro běžné občany – zejména pro ty nejzranitelnější, jako jsou senioři, samoživitelky nebo nemocní.

Skepse se podle něj vztahuje i na směřování Visegrádské skupiny. V4 podle něj ztrácí soudržnost a místo pevného regionálního bloku z ní zůstává spíše formální diskusní platforma. Volby v Polsku ukázaly křehkost moci a nepředvídatelnost výsledků. Kriticky se vyjadřuje i k tamnímu vývoji, především k omezení práv žen.

Závěrem připomíná případ bývalého šéfa dopravní policie Jiřího Zlého, který utrpěl těžké zranění během policejního zasedání, přičemž okolnosti zůstávají nevyjasněné. Kritizuje mlčení policie i veřejnosti. Nikdo se podle něj nezastal Zlého partnera Marka, který byl médii bez důkazů nařčen, že zranění způsobil. Děsí ho nejen mlčení kolegů z řad elitních policistů, ale i nezájem organizací, které se jinak hlasitě hlásí k ochraně práv LGBTQ+ lidí. Pomoc nepřišla, dokonce ani morální. „Zůstaly jen prázdné kecy a vlajky v průvodech,“ uzavírá s hořkostí Kekely.