Raptor TV Internetová online televize
Úkoly EU rostou, stejně jako její finanční potřeby…
Jsou potřeba přísná pravidla a ještě přísnější dodržování – v tom ale eurozóna dlouhodobě selhává. Pomoci by měly reformy fiskální politiky. Jak daleko musí zajít? Analýza prof. Dirka Meyera.
Země EU jsou v dilematu: energetická transformace, digitalizace, nemocná infrastruktura, demografické změny, příliv uprchlíků, přezbrojení – to vše vyžaduje vysoké vládní výdaje. Ale dluh mnoha zemí eurozóny je extrémně vysoký. Udržitelnost dluhu by měla mít nejvyšší prioritu, zejména s ohledem na stabilitu měnové unie €uro. Dodržování dluhových limitů není interní záležitostí, jak ukázaly faktické bankroty Řecka, Irska, Španělska, Portugalska a Kypru od roku 2010 s doprovodnými krizemi €ura.
V praxi nejsou základní kameny hospodářské ústavy EU s vyloučením odpovědnosti za státní dluhy (článek 125 SFEU) a zákaz měnového státního dluhu (článek 123), které byly upřesněny prostřednictvím záchranných balíčků a programů nákupu dluhopisů ECB, ani instalovaná dluhová pravidla dodržována. Mezi posledně jmenované patří Pakt stability a růstu ( SWP 1997 ), Fiskální kompakt (2012) a další opatření. Ústřední jsou upravená maastrichtská kritéria: tříprocentní pravidlo pro roční rozpočtový deficit, přičemž je povolen pouze necyklický schodek ve výši 0,5 procenta; poměr státního dluhu ve výši maximálně 60 procent hrubého domácího produktu (HDP). Pokud jsou země více zadlužené, musí každý rok snížit dvacetinu převisu dluhu.
Nerealistická pravidla pro deficit eurozóny
Od roku 1997 zahájila Evropská komise 37 postupů při nadměrném schodku – aniž by kdy uložila případnou sankci. Na konci roku 2022 byly úrovně dluhu a deficity Itálie (144,4 procenta HDP/-8,0 procenta), Francie 111,6/-4,7, Španělska (113,2/-4,8) a Německa (66,3/-2,6). Účetní trik vynechává půjčky z rozvojového fondu Next Generation EU Corona (NGEU/celkem 807 miliard €uro), jejichž splácení bude od roku 2027 znamenat další zátěž pro rozpočet. Pět fází postupu při schodku (článek 126) je zdlouhavých, složitých, vyjednávatelných – a nerealistických: Itálie by musela svůj osmiprocentní schodek přeměnit na rozpočtový přebytek ve výši 4,2 procenta HDP.
Německý ekonomický institut (IW Short Report 44/23) prošel tři dluhové scénáře pro rok 2030 pro sedm zemí eurozóny, které vycházejí z prognóz Mezinárodního měnového fondu a liší se v předpokladech týkajících se salda rozpočtu a úrokových sazeb. Pro Německo studie IW (pozitivní základní scénář) určuje míru zadlužení pod 60 procent. Pro Španělsko tento scénář také vede k mírnému snížení ze 118,6 na 113,2 procenta. Pouze pro Řecko a Portugalsko ukazují dvě pesimističtější simulace znatelné snížení dluhu.
Flexibilita a konkrétní fiskální plány na sedm let
Bohužel se o jejím pozadí nezmiňuje. Jde o eurové záchranné úvěry, které v případě Řecka běží do roku 2070 a mají extrémně dotovaný úrok 1,37 procenta. Věci vypadají kriticky pro Francii a Itálii. Do roku 2030 se u žádné země neočekává snížení dluhu, a to ani v případě příznivého základního scénáře. S pesimistickými předpoklady se poměr státního dluhu ve Francii zvyšuje na 147 procent a v Itálii na 168 procent.
Kvůli Coroně (březen 2020) a válce na Ukrajině je SWP v současné době dočasně pozastaven. Pokud ale žádná reforma do konce roku neprojde, budou platit stará pravidla pro zadlužení. Tak co dělat? V roce 2016 tehdejší předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker na otázku, proč byla vůči Paříži uplatňována shovívavost, řekl: „Protože je to Francie.“ Na jaře Evropská komise předložila pozměněný legislativní návrh, který vedl k první výměně názorů. V létě na úrovni ministrů financí EU (Ecofin).
Klíčovým slovem je flexibilita: pravidla 60 a tří procent zůstávají. Za druhé se provádějí analýzy udržitelnosti dluhu specifické pro jednotlivé země – riziko přikrášlených výsledků je zřejmé při „odsouhlasených“ předpokladech. Na tomto základě jsou vyjednávány střednědobé fiskální plány na čtyři až sedm let, které mají stanovit cestu směrem dolů pro úroveň dluhu. Větší pozornost je zde věnována investicím a reformám. Pouze odchylka od cesty vede k mandatornímu deficitnímu postupu – což zase podporuje dohodu „měkkých“ plánů předem.
Velké členské státy EU mají na pravidla značný vliv
Vzhledem k chaotické dluhové situaci se flexibilizace zpočátku jeví jako vhodná. Zajímavý je dodatečný návrh Německé federální vlády spojit řešení specifická pro jednotlivé země se závazným pravidlem, ve kterém musí být růst vládních výdajů (bez plateb úroků a dávek v nezaměstnanosti) nižší než dlouhodobý růst HDP při běžném využití výrobní kapacity (potenciální růst). Pokud by se předpokládalo, že zdanění bude konstantní, míra zadlužení by klesla.
Evropská komise a dotčený stát ale vyjednávají bilaterálně. Politický prostor poskytuje velkým členským státům značný vliv. Vlády spřátelené s EU, kterým hrozí, že budou odmítnuty, by mohly získat zvláštní ústupky. Vhodnějším orgánem by proto byla Evropská fiskální rada (EFB), založená v roce 2015 a podporovaná nezávislými finančními institucemi.
Obzvláště schopný by byl Evropský stabilizační mechanismus (ESM), který je zřízen i na úrovni mezinárodního práva, tedy na úrovni členských států, který by v případě pochybností udělil pomoc na záchranu €ura. Vzhledem k určité bezvýchodnosti udržitelnosti dluhu do budoucna by krajní řešení neměla zůstat bez povšimnutí. V tomto spektru se rozprostírá oddlužení ECB z vládních dluhopisů tam uložených, nebo povinnost nejistých států eurozóny uvalit na své občany jednorázovou daň z bohatství – podle hesla: “všechno zpátky na začátek”.
Autor: Redakce, Praha, ČR, 12.10.2023
Zdroj:
Facebook Comments